ČSSD po parlamentních volbách

ČSSD po parlamentních volbách

ČSSD se, ač si to mnozí ještě neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, po parlamentních volbách ocitla na pokraji svého zániku. A to nejen kvůli katastrofálnímu volebnímu výsledku, ale zejména pro důvody, které k tak špatnému výsledku vedly. Pro naprostou neschopnost a nevůli vedení strany, politického grémia, vyvodit z této situace osobní zodpovědnost. 

Po nedělním ÚVV 19. 11. 2017 je zcela zřejmé, že většina členů politického grémia v čele se zastupujícím předsedou je rozhodnuta, že se o funkce ve vedení strany budou ucházet znovu. Volební mašinerie, která je mimochodem jednou z hlavních příčin našeho pádu, se začíná rozbíhat na plné obrátky. Veřejnost, místo aby se přesvědčila, že se ČSSD dokáže ze svého neúspěchu poučit a chyby napravit, je nadále utvrzována v názoru, že ČSSD je zbyrokratizovaná strana, neschopná rychle a operativně řešit své vlastní problémy. Jak by potom mohla vést stát a řešit problémy jeho občanů?  

Proč ČSSD dospěla k stávajícímu stavu? 

Názorů na to je hodně. Jistě přispěla i celková krize evropské sociální demokracie. Hlavní důvody ale hledejme především doma.

Neprofesionální vedení volebních kampaní

Začátek katastrofy je možno nalézt v okamžiku největšího úspěchu ČSSD v krajských volbách v roce 2008. Tehdy jsme fakticky dopadli stejně jako dnes ANO či ještě lépe. Jaké poučení jsme si ovšem z příčin tohoto vítězství vzali? Byla to poslední profesionálně vedená kampaň, ve které jsme dokázali využít chyb a nedostatku našich soupeřů ve vlastní prospěch. Vedení strany – a především Bohuslav Sobotka – ovšem dospělo k závěru, že o všem rozhodl boj proti poplatkům v nemocnicích. Do budoucna tedy není třeba zbytečně utrácet za profesionální vedení kampaně a spolupráci s odborníky. Obyvatelstvo přesvědčíme, aby nás volilo, tím, že voličům přislíbíme nejrůznější „úplatky“: zvýšíme důchody, mzdy atd.

Pod těmito hesly a s tímto přístupem se konaly všechny následující volby. Každá kampaň byla méně profesionální a hloupější (a přitom vůbec ne levná) a výsledky volby od voleb čím dál horší, aniž by z toho někdo vyvodil jakékoli důsledky, ať už osobní nebo ve změně přístupu k volební soutěži a občanům. Vrcholem v tomto smyslu byla poslední volební kampaň a manifestační pochod za vyšší platy Prahou (nejbohatším regionem v republice s největšími platy). 

Bratrovražedný boj 

Další ranou pro ČSSD byl sjezd v březnu v roce 2011. Na tomto sjezdu se „na život a na smrt“ střetly dvě nejvýznamnější tváře ČSSD Bohuslav Sobotka a Michal Hašek. Místo, aby se tito dva pánové domluvili a využili svých osobních předností ve prospěch ČSSD, se kvůli jejich osobní nevraživosti ČSSD na celé další období ponořila do vnitřních sporů dvou téměř vyrovnaných táborů. Cílem nebylo rozvíjet sociální demokracii ve prospěch voličů, ale boj „kdo z koho“. Pro získání podpory bylo možné všechno. Tak bylo a je přehlíženo jakékoliv selhání, jen když se dotyčný přidal na „správnou“ stranu. Osobní schopnosti nehrají žádnou roli. Vítězství Sobotky nad Haškem pak paradoxně nepřineslo sociální demokracii nic a znamenalo pouze začátek konce Bohuslava Sobotky a s ním i neodvratnou katastrofu pro ČSSD.

Vnitřní krize v regionech

Za vše ovšem nemůže jen vedení ČSSD. Strana je ve stále větší krizi i uvnitř. Předvolební boj o funkce a nominace kvete na úrovni krajů a okresů. Důsledkem toho je, že mnozí schopní lidé odcházejí a získat nové je čím dál obtížnější. Nestraníci – příznivci ČSSD – nejsou vítáni, protože by mohli ohrozit „zasloužilé“ straníky. Podle toho pak mnohde vypadají nominace a složení řady stranických orgánů, o kvalitě kandidátek nemluvě. Na kandidátních listinách ČSSD tak velmi často nejsou osobnosti, které jsou svou pověstí schopny přitáhnout k ČSSD nové voliče. Naopak jsou tam často lidé, jejichž přítomnost na kandidátce potenciální voliče odrazuje, ale jsou na správné straně stranické struktury.

Veřejným tajemstvím je také skutečnost, že značná část členů je členy pouze fiktivními a stranického života se vůbec nezúčastňují. V přepočtech ale znamenají potřebné hlasy. Halasně prezentované příklady vnitřní demokracie ČSSD, jako jsou přímé volby všemi členy či různá referenda, pak v praxi na veřejnost působí jako parodie na demokracii a sociální demokracie se v očích veřejnosti spíše zesměšňuje, než aby získala kladné body (stačí se podívat na procenta účasti na podobných akcích). Nebo naopak, veřejnost neznalá pravého stavu věcí se domnívá, že odmítnutí přímé demokracie je dílem starých struktur, které žádné změny nechtějí. Možná je na čase, abychom přestali lhát sami sobě i veřejnosti.

Hra na lídry a přeceňování významu preferenčních hlasů    

I poslední volby ukázaly, jak důležité je vybrat správného volebního lídra. Jde ovšem o důležitost jen a pouze hlavního lídra: v parlamentních volbách kandidáta na premiéra, v krajských na hejtmana, v komunálních na starostu. Dobrý výběr člověka schopného oslovit veřejnost rozhoduje o výsledku. Zabýváme se touto vlastností svých lídrů? Skoro nikdy. Navíc máme lídrů mnoho: okresní, krajské atd.  Přitom je zcela zřejmé, že o úspěchu ve volbách kromě hlavního lídra rozhoduje kvalita celé kandidátky, tzn. jak dvojky, tak toho posledního na kandidátce. Optimální by proto bylo, kdyby ČSSD dokázala kandidátku sestavit tak, aby lidé nebyli nuceni dávat preferenční hlasy. To však neděláme. Po volbách pak navíc místo celkového výsledku strany v daném regionu hodnotíme počet kroužků u kandidáta. Čím jich má víc tím je úspěšnější, ale pravda je mnohdy opačná. Příslušný kandidát v honbě za preferencemi narušuje celkovou volební strategii a u lidí vzbuzuje dojem, že schopný je jen on a ne celá kandidátka. Kroužky sice získal, ale ČSSD v jeho regionu úplně vyhořela. Příkladů v letošních volbách můžeme najít mnoho.

Selhání vedení strany 

Jak jsem předeslal, současné vedení ČSSD se cítí bez viny. Za vše prý může krize evropské sociální demokracie, Babiš a jeho média či hůř chápající voliči, kteří nepochopili, že my jsme pracovali a ostatní (rozuměj Babiš) si přisvojili naše úspěchy. Jak je to ve skutečnosti?

Volby před 4 lety jsme nevyhráli tak, jak jsme očekávali. Museli jsme tedy jít do koalice a zvolili jsme Ano a KDU-ČSL. Za jakou cenu? Obětovali jsme své hlavní volební heslo, církevní restituce, a ANO jsme vybavili klíčovými ministerstvy. Neschopnost vyjednavačů vyniká obzvláště ve světle skutečnosti, že následovala po vládě se známým konfliktem Nečas – Kalousek. Lepší nápovědu, proč nedat hnutí ANO ministerstvo financí, si nedokážu představit. Tři a půl roku společně vládneme s Babišem a půl roku před volbami si vzpomeneme, že je to lump a je ho třeba z vlády vyhodit. Co si pomyslí veřejnost? To jste nevěděli dřív? Chcete se ho zbavit, protože je lepší než vy! A tak jsme vytvořili mučedníka. Čeho jsme navíc dosáhli? Ministerstvo financí dál zůstalo hnutí ANO a Babiše jsme uvolnili od povinnosti, aby mohl lépe vést volební kampaň. Nepřesvědčivé vysvětlování uprchlické krize, především Bohuslavem Sobotkou, pak zkázu dokonalo.

Bylo i mnoho dalších chyb. Přidali jsme správně kantorům, ale zároveň jsme je rozčílili zpackanou inkluzí či kariérním řádem. Přidali jsme sociálním pracovníkům – výborně, ovšem pozdě jsme řešili nedostatek prostředků na provozní výdaje jejich organizací. Chceme spravedlivé mzdy, ale vlastním zaměstnancům jsme je nedali a takto bych mohl pokračovat mnoha a mnoha dalšími příklady, které nutně museli znechutit voliče. Hlavně jsme však zapomněli, že jsme dělnická strana, tedy moderně řečeno strana těch, kteří chodí do práce, ctí obecnou morálku a starají se o své děti. Mediálně poslední čtyři roky vypadaly tak, že nám jde spíše o nezaměstnatelné a různé problémy menšin. Své vážné problémy, neuspokojené potřeby, strachy a obavy má však i většina a na to jsme zapomněli. O kvalitě předkládaných zákonů škoda mluvit. Místo aby zjednodušovaly a zlepšovaly život lidí a přispívaly k rozvoji společnosti, dosahují mnohdy pravého opaku. Senát a náš poslanecký klub připomínkoval, kritizoval a vracel často bez jakéhokoli efektu.

Myslím, že není třeba pokračovat, aby bylo zřejmé, že současné vedení ČSSD dál vést stranu nemůže.

Finanční situace 

Jsme ujišťováni, že finanční problémy ČSSD nemá, ztráta obrovských finančních prostředků že ji existenčně neohrožuje. Přitom všichni víme, že vedeme spor s Altnerem a všechny nemovité majetky máme v zástavě, takže s nimi nemůžeme nakládat. Nepopulární opatření, jako je např. zeštíhlení aparátu, není prý třeba do mimořádného sjezdu dělat. Pak ať se rozhodne nové vedení. Jestli to tak je, ať posoudí každý. Má zkušenost však velí, že problémy – a zvláště finanční – se musí řešit hned. Každý odklad problém jen prohlubuje a řešení pak bývá mnohem bolestnější. Nemáme prý o tom mluvit. Jenže veřejnost o našem problému dlouhodobě ví. A nemohou pak voliči uvažovat tak, že ten, kdo má problémy doma, není schopen řešit problémy jiných, natož státu? A nejsou v tomto názoru utvrzováni tím, že tatáž strana slibuje každému všechno, aniž je schopna přesvědčivě odpovědět, kde na to vezme? Zarážející je také to s jakou lehkostí mluví mnozí zájemci o vedení strany o Lidovém domě. Prodáme ho a budeme mít po problémech, říkají. Ale LD je zastaven. A bude zcela jistě první co si FIO banka při prvních potížích vezme. Navíc na Lidový dům se skládali naši předci, ti by se asi divili, jak s jejich dědictvím zacházíme.

Je vůbec schopna ČSSD ze stávajících problémů vybřednout? Věřím, že ano. Nebude to v žádném případě lehké.

Museli bychom si přestat lhát o stavu ČSSD.

Musela by se provést razantní změna a do vedení by se museli dostat lidé, kteří mají jiný přístup k problémům než ti stávající.

Nové vedení by přitom muselo mít dostatečnou oporu v členech, kteří jsou připraveni k zásadním změnám ve fungování ČSSD.

Je takových lidí uvnitř ČSSD většina? Jsme na tyto změny připraveni?

Je poslanecký klub, který je z velké části tvořen viníky současné situace připraven respektovat případné nové vedení? Jsou tito lidé schopni jinak přistupovat k reálné politice než doposud?

Jsme schopni provézt razantní změny na jednodenním sjezdu v neděli? Lze to vůbec stihnout?


Zkusme to!  

                                                                     Radko Martínek

senátor

23.11.2017 21:57